Nedávno jsem vyrazil vlakem na výlet za rodiči a uvědomil jsem si, jak mi poslední rok focení chybělo. Nefotil jsem zdaleka tak často, protože jsem začal podnikat na volné noze a trochu jsem se obával, že ode mne budou klienti chtít spíše fotky než strategické změny podnikání.
Došlo mi to, když jsem přišel na důvěrně známé Smíchovské nádraží, které znám od dětství jako vstupní bránu do velkoměsta s názvem Praha. S babičkou, dědou i rodiči jsem často do Prahy jezdil a Smíchovskou halu mám spojenou s čekáním na vlak i z dob školních či tanečních. Její současná podoba je skličující víc než kdy dřív. Prostor haly je zastavěn cca 25 cedulemi různých tvarů, výšky i rozestavění na podlaze. Adam Gebrian by zaplakal, ale to by asi musel brečet pořád.
Velkorysá funkcionalistická odbavovací hala nádraží byla dokončena roku 1956 a pozvednete-li oči vzhůru, pokud se dokážete odtrhnout od té změti cedulí, spatříte členěný strop ozdobený třemi velkými lustry a budovatelskou figurální fresku Richarda Wiesnera. Inu, reálný socialismus k té době zkrátka patřil.
10 minut, pár fotek a hezké zasnění i uvědomění — OK — letos budu víc fotit.
